Bránly

thumb|250px|right| Řetězový tanec v burgundském provedení, ilustrace k Románu o růži, 1460

Českému označení bránl odpovídá mnoho cizozemských výrazů, které svědčí jednak o společném, snad francouzském, původu tohoto slova a zároveň o rozšířenosti tohto druhu tance prakticky po celé Evropě:
francouzsky nejčastěji branle, ale také brandle, bransle, italsky brando, španělsky bran, anglicky bral, braul, brangill, brael, brantle, holandsky a německy brande, skotsky brail, brangl.

Bránly patří k nejjednodušším a také k nejoblíbenějším renesančním tancům. Nebylo složité se jim naučit a není to obtížné ani dnes, stačí jen vnímat hudbu, chvíli pozorovat tančící nebo se rovnou zapojit mezi ně - a pak už se jen dobře bavit.

Bránly mají formu řetězového tance, v němž se tanečníci střídavě pohybují doleva a doprava v zavřeném nebo otevřeném kruhu, v těsnějších prostorách při větším počtu tanečníků také závitů a spirál. Pro bránly je typické střídání dvojkroků a jednokroků (pas doubles et pas simples), pro zpestření se přidávají další taneční prvky (pied en l'air aj.).
Kroky doleva jsou větší, doprava menší – tím celý kruh postupuje způsobem, který má podle některých názorů imitovat pohyb slunce po obloze.

thumb|250px|left|Kruhový tanec, rytina podle Hanse Burgkmaira, 16. století

Původ bránlů sahá až do hodně dávných dob – podobné řetězové tance jsou známy už v prvobytných kulturách. Je pravděpodobné, že tento druh tance byl hodně rozšířen v dobách, kdy prostí lidé i šlechta tančili společně, tedy stejné tance, a že jej nadále tančili lidé obou společenských vrstev i poté, kdy se v období rytířského středověku (minnesang) oddělil dvorský způsob tance od tance lidového. Je např. doloženo, že na slavnosti v Nancy (1445) společnost tančila basse danses a po nich branles.

Trvalo poměrně dlouho, než byl konkrétní způsob provedení bránlů zaznamenán. V dobách, kdy se všechno zapisovalo ručně, lidé možná považovali za zbytečné plýtvat drahými psacími potřebami a časem na zápis tanců, které stejně každý uměl a znal.

První zápisy provedení bránlů pocházejí až z 16. století. Vděčíme za ně Antoniu Arenovi, který ve svém spise o tanečním a válečném umění1) popisuje branle double, branle simple a zmiňuje i další bránly. Mnohem důkladnější a početnější zápisy bránlů pak najdeme u Arbeaua, který ve svém díle Orchésographie zapsal celkem 24 bránlů, a to nejsou všechny, s nimiž se během života setkal. K bránlům přiřazuje i gavotu.

Arbeau bránly rozděluje do několika skupin.

Přehled zahajuje základní suitou čtyř bránlů:

První dva si podle Arbeaua mohou zatančit i nejstarší členové společnosti, kteří se pak vzdálí, Branle gay je určen mladým manželům a skočný Branle de Bourgoigne pak těm nejmladším.

Do další skupiny patří pět prolamovaných bránlů - branle couppé:

Následují tři bránly označené podle zemí, v nichž se běžně tančí. Jsou to:

Jako další skupinu uvádí Arbeau Branles morgues, což bychom mohli přeložit jako hrané nebo pitvorné bránly; tanečníci při nichž používají grimasy, různá gesta a pitvoření. Tyto tance bývaly tančeny při maškarádách a různých veselicích. Je jich celkem deset:

Do celkového počtu zbývá uvést ještě Branle du Hault Barrois, což je typ bránlů, který se tančí poskočnými úkroky podobně jako Gavota, kterou lze charakterem k branlům přiřadit také.

1) Poprvé vyšlo roku 1520.

Kategorie: Encyklopedie