Cascarda

Il Ballarino: vyobrazení ke cascardě Fulgente Stella

Cascarda byla v 16. století v Itálii pravděpodobně oblíbeným a rozšířeným typem tance. V žádné italské taneční sbírce ale není zmínka o jejím charakteru, tempu či dalších podrobnostech, dochovaly se pouze popisy konkrétních choreografií cascardy a to pouze ve sbírkách Fabritia Carosa.

Z popisů ovšem lze vyčíst jisté obecné znaky, které jsou cascardám společné, a jakýsi "základní vzor"1), z nějž jednotlivé choreografie vycházejí:

- většina cascard je párových – pro pána a dámu (v Carosově sbírce Il Ballarino jsou ale i varianty pro tři /Alegrezza d'Amore, Squilina/ a dokonce i varianta pro dva páry , jsou to ale spíš výjimky).
- dvojice tančí v malém pomyslném kruhu bez držení rukou
- všechny sloky mají stejný refrén
- cascardy mívají 4 – 6 částí se strukturou:
úvodní zdvořilosti - Riverenza breve;
kroužení po kruhu (seguiti spezzati) s efektními rytmickými variacemi proti sobě (trabuchetti, scambiate, kroky zakončené cadenzou...);
pán tančí sám, proti dámě, v přibližování a vzdalování;
v další části dáma sama zatančí totéž;
poslední část je společná – bývá také po kruhu, ale více rytmizovaná a se složitějšími kombinacemi kroků.

Přestože uvedené body poskytují dobrou představu o charakteru cascardy, žádný neplatí absolutně, existuje dokonce i cascardy, které nemají stejné refrény, nebo pánské a dámské sólo.

1) Platí pro cascardy z první Carosovy sbírky Il Ballarino (1581). Ve druhé sbírce Caroso mnohé přepracoval a rozvinul, i cascardy v jeho druhé sbírce jsou složitější a více připomínají balletti.

Kategorie: Encyklopedie | Enc-Cinquecento