Svébytná forma kontratanců všech dob je založená na důmyslném prostorovém řešení tanců nápaditě sestavených ze známých figur. Kroky v tomto pojetí hrají druhořadou roli, jejich výběr může být ovlivněn módními vlivy (přejímání francouzského krokového repertoáru), nároky tanečního mistra i schopnostmi tanečníků. Lze vystačit i s elegantní rytmizovanou chůzí.
Ke konci 18. století a v 19. století bylo běžné, že profesi tanečního mistra zastávali lidé s velmi kvalitní baletní průpravou a aktivní divadelní taneční zkušeností. Pražský taneční mistr Johann Raab např. zanechal posléze jevištní taneční praxe a věnoval se pak už jen výuce společenského tance, francouzský mistr Eugene Coulon začal vyučovat společenské tance poté, kdy mu zdravotní stav znemožnil kariéru na jevišti. Jejich znalosti a taneční schopnosti samozřejmě musely mít velký vliv na jejich žáky, jimž byli v provedení kroků velkým a pro mnohé nedostižnýmn vzorem, a je také pochopitelné, že takoví taneční mistři zaváděli do praxe složitější krokový repertoár, aby žáky přesvědčili o důležitosti své výuky. Záviselo pak na jejich vůli, které z kroků, využívaných i v jevištní praxi, do společenského repertoáru zařadili.
Nejstarší zápisy kontratanců, tedy Playfordské sbírky (Old country dances) se ovšem krokovým repertoárem příliš nezabývaly, schází v nich i informace, kterou mnoho tanečníků pokládá za základní: totiž kterou nohou se má začínat. Praxe ukazuje, že je to vlastně jedno, s výjimkou jediné figury - set and turne. Jsou v nich uvedeny pouze tyto kroky:
Kategorie: Encyklopedie