Sukně

A její přidržování…
Vcelku platí jednoduché pravidlo: nepřidržovat! Tanečnice, která se bude tohoto pravidla držet, se prakticky nemůže dopustit žádného společenského prohřešku.

Dá se tolerovat, pokud chce dáma decentně naznačit, že pod svrchní sukní má ještě jednu, taky moc krásnou, pokud to dokáže udělat jako ušlechtilá dáma - obrazy poskytují dost inspirace. Nadzvedávat sukni kvůli usnadnění pohybu je ale neodpustitelné, to musí dáma půvabně zvládat i v dlouhé sukni, a pořizovat si k tanci šaty, ve kterých se nedá ani chodit, je absurdní.

Ovšem i absurdita se může stát módou. V 15. století, hlavně na burgundském dvoře, bylo obvyklé nosit sukně velice dlouhé. Aby v nich dámy mohly chodit, musely si sukni svrchních šatů skutečně zvednout a přidržovat, někdy rukou, někdy předloktím opřeným o břicho. Tím docílily úžasného vizuálního účinku, protože sukně svrchních šatů byla lemovaná a podšitá; efekt různých barev svědčí o movitosti nositelky a jejím vytříbeném vkusu, podélné řasení a splývání bohaté vrchní sukně pak dotváří ladnost pohybu a vznešené elegance pomalých kráčivých tanců typu basse danse.

Vrcholná renesance už byla zase mnohem praktičtější a sukně jsou uzpůsobenějsí přirozenému pohybu. V renesančních tancích, pokud je to nutné¹⁾, se sukně přidržuje zepředu (pravá ruka uchopí sukni vpředu a pozvedne ji asi do výše kyčle), ne ze strany. Ruka je v zápěstí a v lokti zaoblená.²⁾

U italských tanečních mistrů Carosa a Negriho nenajdeme žádný konkrétní pokyn, zda a jak sukni přidržovat, ani vyobrazení v těchto sbírkách přidržování sukně nenaznačují. Zato najdeme v upozornění dámám³⁾ pokyn, že si dáma nemá nikdy zvedat vlečku⁴⁾. Vzbuzuje to dojem, že dáma se sukní nemá manipulovat vůbec, leda v případě, že by se ocitla na příliš těsném místě a nemohla by projít; k tomu ale při tanci nedochází.

I na italských obrazech z této doby ovšem najdeme dámy, které si sukni přidržují či nadzvedávají. Na obraze Giacoma Franca si můžeme všimnout, že tančící dámy svou volnou pravou rukou dělají to, co jim vyhovuje. Některým se prostě líbí ukázat spodničku.

V 16. i v 17. století století sukně sahaly většinou na zem. Až v době baroka došlo k výraznějšímu zkrácení. Šlo však o výjimečnou příležitost: taneční hvězda, mademoiselle Camargo si nechala zkrátit sukni nad kotníky, aby se jí lépe prováděly taneční variace a skoky, které běžně tančívali muži. Bylo to ovšem pouze pro příležitost tanečního vystoupení a i tak to vyvolalo menší skandál.