Ve 12. století dochází v dějinách tance k výrazné změně - k oddělení tance lidového a dvorského. Od této doby potřebuje urozené panstvo své vlastní tance, a proto potřebuje i někoho, kdo by je vytvářel a učil. A tak se během doby postupně vyvíjí nová profese - profese tanečního mistra.
Tvůrci tanců dlouho zůstávali neznámí. Ti první, o nichž aspoň víme, že existovali, pravděpodobně pocházeli z řad trubadúrů, truvérů, minnesängrů a žakérů. Ve 14. století už působili skuteční učitelé tance na různých místech Evropy, ale až na výjimku - Rabbi Hadsen Ben Salomo - nám jejich jména zůstala neznámá. Učitelé tance působili ve 14. století i v Praze, v záznamech staropražských knih té doby je uveden jeden tanczmeister a jeden tanczmagister, podle nečeských názvů jejich profese lze v souhlasu se Zíbrtem usoudit, že to byli cizinci a patrně učili tance pocházející z ciziny.
Z anonymity vystupují taneční mistři až v 15. století v Itálii. Zanechali nám nejen svá jména, ale i popisy tanců a traktáty, v nichž se zamýšlejí nad tanečním stylem a stanovují pravidla tance. K těm nejvýznačnějším patří Domenico da Piacenza a Guglielmo Ebreo da Pesaro.
Thoinot Arbeau, který skvěle objasňuje styl tance francouzské měšťanské společnosti 16. století, tanečním mistrem sice nebyl, neplánovaně se jím však stal pro tanečníky současné - díky preciznímu zpracování své Orchésographie.
V 16. století celé Evropě výrazně udávají hlavní tón italští taneční mistři, z nichž známe především Fabritia Carosa a Cesare Negriho. Oba pánové měli vynikající klientelu a prosluli též jako autoři traktátů o tanci. Tanečních mistrů bylo ovšem mnohem víc. Cesare Negri například jmenuje ve svém traktátu Nuove Inventioni di Balli 45 mužů, které on sám považoval za věhlasné mistry tohoto umění; mnozí z nich vedli vyhlášené školy v italských městech nebo byli ve službách na význačných italských i evropských dvorech. Jeden z nich, Carlo Beccaria, působil u dvora Rudolfa II.
Vlašské tance, jak jim říkali v Čechách, byly rozšířeny po celé kulturní Evropě. Není divu, na italských universitách studovalo mnoho urozených mladíků z ciziny, také Češi z řad katolíků. Výuka tance byla nezbytnou součástí vzdělání, jíž mladý adept denně hodinku věnoval.
V 16. století získala mnohem větší důležitost funkce dvorního tanečního mistra. Dvorní mistr vyučoval prince a jejich rodiny společenské tance, tance také vytvářel a někdy k nim skládal i hudbu. Pole působnosti dvorních tanečních mistrů se ještě zvětšilo vznikem dvorského baletu - ballet de cour - museli zvládnout mnohem složitější choregorafie většího počtu účastníků a vytvořit dlouhá a působivá představení. Taneční mistr se tu navíc stává i režisérem.
Kategorie: Encyklopedie | Taneční mistři