Volta

Volta na dvorském plese, konec 16. století; původ obrázku bohužel neznám

Třídobý tanec původem z Provence, jeden z nejoblíbenějších a také nejkritizovanějších tanců 16. století.

Volta si vysloužila pověst nemravného tance, protože páry se při ní drží velice těsně a pán zvedá v točení dámu tak vysoko, že rozvířená sukně leccos poodhalí… Navíc byla volta pokládána za nebezpečnou pro dámy: jednak z hlediska mravopočestnosti, jednak z hlediska zdravotního. Arbeau ve své Orchésographii varuje před rozkomíháním mozku, točením hlavy a závratěmi.

Arbeau ale voltu neodsuzuje. Považuje ji za druh gaillardy zdomácnělý v Provenci a nejenže důkladně popisuje způsob provedení, dokonce Capriolovi radí, jak zabránit tomu, aby se slečně nezatočila hlava a neutrpěla závrať, a co počít, pokud se to přece jen stane. Doporučuje také, jak si má slečna přidržovat sukni, aby vítr neodhalil její košili nebo dokonce stehno.

Volta se rozšířila i za hranice Francie. V Itálli se tančívala její obdoba zvaná nizzarda, o níž se zmiňuje např. Cesare Negri ve svém díle Nuove Inventioni di Balli.

Volta byla dobře známá i v Anglii - patřila, spolu s gaillardou, k nejoblíbenějším tancům samotné královny Alžběty.

Podle některých názorů jsou tady při voltě zachyceni královna Alžběta a hrabě z Leicesteru; ani tady původ obrazu neznám.

O tom, že voltu znali i v Německu, aspoň po hudební stránce, svědčí 48 volt zařazených do sbírky Terpsichore Musarum německého skladatele Michaela Praetoria.

Zíbrt ve své knize Jak se kdy v Čechách tancovalo, zmiňuje voltu mezi tanci, které se u nás tančily v 17. století. Dovoluji si zapochybovat, že tomu tak skutečně bylo, protože naši někdejší mravokárci byli velmi pilní a psaví a stěží by si nechali ujít tak šťavnaté sousto, jakým by pro ně volta bezesporu musela být.

Čím vlastně volta tolik pobuřovala?

Bylo to především neobvykle těsné držení. Dáma stojí např. po levém boku pána, pravou ruku má položenu na jeho levém rameni, zatímco on ji drží zezadu kolem pasu. Musí být k sobě přitisknuti velmi těsně, tělo na tělo, protože by se jinak nedokázali společně otáčet. Při promenádě se mohli prostě držet za ruku.

K oné slavné zvedačce: Arbeau popisuje verzi, kdy pán uchopí pravou rukou výběžek korzetu, zakrývající stydkou oblast, levou rukou drží dámu v pase, nebo možná také za korzet vzadu - pomáhá tím dámě ve výskoku nahoru - a ona se vzepře pravou rukou na jeho rameni. Dámy prý byly v korzetu sešněrovány tak pevně, že to bylo docela praktické řešení. Dáma tak měla levou rukou volnou a mohla si přidržovat sukni, aby neodhalovala příliš.

Pán mohl ovšem zvednout tanečnici i jinak; může třeba pravou rukou uchopit levou ruku dámy a ona se o jeho ruku při výskoku vzepře. Jsou i takoví, kteří dokážou dámu v otočce zvednout a poponést jednou rukou.

Kategorie: Encyklopedie