Bránly

Řetězový tanec v burgundském provedení, ilustrace k Románu o růži, 1460

Českému označení bránl odpovídá mnoho cizozemských výrazů, které svědčí jednak o společném, snad francouzském, původu tohoto slova a zároveň o rozšířenosti tohto druhu tance prakticky po celé Evropě:
francouzsky nejčastěji branle, ale také brandle, bransle, italsky brando, španělsky bran, anglicky bral, braul, brangill, brael, brantle, holandsky a německy brande, skotsky brail, brangl.

Bránly patří k nejjednodušším a také k nejoblíbenějším renesančním tancům. Nebylo složité se jim naučit a není to obtížné ani dnes, stačí jen vnímat hudbu, chvíli pozorovat tančící nebo se rovnou zapojit mezi ně - a pak už se jen dobře bavit.

Bránly mají formu řetězového tance, v němž se tanečníci střídavě pohybují doleva a doprava v zavřeném nebo otevřeném kruhu, v těsnějších prostorách při větším počtu tanečníků také závitů a spirál. Pro bránly je typické střídání dvojkroků a jednokroků (pas doubles et pas simples), pro zpestření se přidávají další taneční prvky (pied en l'air aj.).
Kroky doleva jsou větší, doprava menší – tím celý kruh postupuje způsobem, který má podle některých názorů imitovat pohyb slunce po obloze.

Kruhový tanec, rytina podle Hanse Burgkmaira, 16. století

Původ bránlů sahá až do hodně dávných dob – podobné řetězové tance jsou známy už v prvobytných kulturách. Je pravděpodobné, že tento druh tance byl hodně rozšířen v dobách, kdy prostí lidé i šlechta tančili společně, tedy stejné tance, a že jej nadále tančili lidé obou společenských vrstev i poté, kdy se v období rytířského středověku (minnesang) oddělil dvorský způsob tance od tance lidového. Je např. doloženo, že na slavnosti v Nancy (1445) společnost tančila basse danses a po nich branles.

Trvalo poměrně dlouho, než byl konkrétní způsob provedení bránlů zaznamenán. V dobách, kdy se všechno zapisovalo ručně, lidé možná považovali za zbytečné plýtvat drahými psacími potřebami a časem na zápis tanců, které stejně každý uměl a znal.

První zápisy provedení bránlů pocházejí až z 16. století. Vděčíme za ně Antoniu Arenovi, který ve svém spise o tanečním a válečném umění1) popisuje branle double, branle simple a zmiňuje i další bránly. Mnohem důkladnější a početnější zápisy bránlů pak najdeme u Arbeaua, který ve svém díle Orchésographie zapsal celkem 24 bránlů, a to nejsou všechny, s nimiž se během života setkal. K bránlům přiřazuje i gavotu.

Arbeau bránly rozděluje do několika skupin.

Přehled zahajuje základní suitou čtyř bránlů:

První dva si podle Arbeaua mohou zatančit i nejstarší členové společnosti, kteří se pak vzdálí, Branle gay je určen mladým manželům a skočný Branle de Bourgoigne pak těm nejmladším.

Do další skupiny patří pět prolamovaných bránlů - branle couppé:

Následují tři bránly označené podle zemí, v nichž se běžně tančí. Jsou to:

Jako další skupinu uvádí Arbeau Branles morgues, což bychom mohli přeložit jako hrané nebo pitvorné bránly; tanečníci při nichž používají grimasy, různá gesta a pitvoření. Tyto tance bývaly tančeny při maškarádách a různých veselicích. Je jich celkem deset:

Do celkového počtu zbývá uvést ještě Branle du Hault Barrois, což je typ bránlů, který se tančí poskočnými úkroky podobně jako Gavota, kterou lze charakterem k branlům přiřadit také.

1) Poprvé vyšlo roku 1520.

Kategorie: Encyklopedie