Žakéři

thumb|right|200px|Původ neznám, pravděpodobně z francouzského prostředí. Slovo žakéř je odvozeno od latinského slova ioculator (jokulátor), což znamená šprýmař, žertéř. Ve starých českých pramenech se setkáme též s označením kajkléř či smiechoval.

Žakéři "prošli" několika stoletími. Přestože tanec vždycky nějakým způsobem patřil k výčtu jejich dovedností, nebyli to tanečníci v pravém smyslu toho slova. Museli totiž umět mnohem víc. Byli to vlastně profesionální baviči, jejichž dovednosti a produkce odpovídaly požadavkům doby a jejich úroveň prostředí, v němž působili.

Zmínky o žakérech pocházejí už z období raného středověku. Tehdy to byli spíše kejklíři, působili na tržištích a pro pobavení lidu předváděli různé akrobatické a taneční kousky, žonglování, hráli na hudební nástroje, hlavně píšťaly a bubínky. Vmísili se i do náboženských her, které obsahovaly světské a žertovné scény. Žakéři se objevovali též na slavnostech a mohli získat angažmá i u vladařských dvorů.

thumb|left|250px| Z vyobrazení žakérů (pocházejících ovšem z pozdějších dob) si můžeme vytvořit představu o stylu jejich pohybů, typické bylo jejich groteskní zkroucení těla a výrazné pohyby rukou a prstů.

O stylu vypovídá též stížnost kronikáře z 11. století, který kritizuje neslušné pohyby bezbožných tanečnic, pravděpodobně ovlivněné stylem orientálních a kultovních tanců jižních národů. Existují vyobrazení tanečnic v pozici mostu či ve stoji na hlavě.

V době minnesangu (12. - 14. století) bývali mnozí žakéři slušně vzdělaní, byli to básníci, skladatelé, hudebníci i předtanečníci v jedné osobě – jacísi moderátoři dvorských slavností. To už jsou vlastně trubadúři, truvéři, minnesängři… Jejich lidověji zaměření kolegové ovšem s nemenším úspěchem působili na tržištích dále.