Pokud máte chuť tančit, ale široko daleko není žádný muzikant a žádný použitelný hudební nástroj, nezbude, než si hudební doprovod zajistit svépomocí. Vlastním nebo zjednaným zpěvem. Našim předkům se to zřejmě stávalo dost často.
Krokově bývaly zpívané bránly velmi jednoduché, většinou šlo o branle double nebo branle simple. K těm složitějším patří třeba branle couppé, čili prolamovaný, zvaný Margot.1).
Třebaže to z dnešního pohledu zpočátku může vypadat jako z nouze ctnost, má tato taneční forma své bezprostřední kouzlo. Dodnes je živá třeba v Bretani. Tance nejsou příliš rychlé, protože zpěvák (zpěváci) tančí také. Většinou stačí, pokud text zná hlavní zpěvák, ostatní po něm opakují. Například u bretonské písně Maluron Lurette, která je zjevně dědicem starých zpívaných tanečních forem, se časem k opakování akustické konstanty dokážou přidat i lidé, kteří vůbec neumí francouzsky.
Obsah textů byl nad očekávání rozmanitý. Zpívané příběhy a balady. Lamentace nešťastně provdané dcery. Ale také hříčky typu: Můj otec má deset malých káčátek. Deset malých káčátek se vydalo do bažiny. V další sloce devět káčátek, pak osm, sedm… Tato francouzská píseň opravdu existuje. Má i českou obdobu, v níž dvanáct vran postupně krade dvanáct kuřátek. Jestli se tančilo i na tuto, nevím.
1) J. Arcaldelt/A. le Roy 1555; s vlastním českým textem jej nazpíval Spirituál kvintet, vydáno na LP a CD Za svou pravdou stát.
Kategorie: Encyklopedie