thumb|200px|right|Eustache le Suer: Terpsichoré 1652-55) Základy taneční teorie položili v 15. století taneční mistři takzvané lombardské školy.
V bohaté, prosperující a muzikální Itálii se v období quattrocenta tanec stal uměním, italští taneční mistři, Domenico da Piacenza, Guglielmo Ebreo a Antonio Cornazano tehdy sepsali své první traktáty, v nichž formulovali zásady správného provedení tance a zapsali své vlastní tance - balli. Významem se k nim může řadit luxusně provedený bruselský rukopis, který vznikl na konci 15. století a pojednává o tancích typu basse dances; jeho autor ovšem není znám.
V 16. století se díky vynálezu knihtisku výrazně zvýšil počet tanečních sbírek i dalších děl, v nichž je tanec zmiňován. Nad správným stylem tance se (občas a spíše stručně) zamýšlí např. Baldassare Castiglione ve slavné knize Dvořan (Il Cortigiano), kniha vyšla i v českém překladu. Mnohem více se o tanci samozřejmě dočteme ve sbírkách tanečních mistrů.
Italové udávali směr vývoje tance i v 16. století. Přišli s novým tanečním stylem a novými tanci, stejně jako v 15. století kladli důraz i na správné společenské chování. K nejvýznamnějším teoretikům 16. století patřili v Itálii Cesare Negri a Fabritio Caroso, ve Francii Thoinot Arbeau.
Je třeba ale poznamenat, že jmenovaní teoretikové byli většinou výtečnými praktiky, pokud ne přímo tanečními mistry, kteří ze své praxe prostě něco zapsali.
1) Jde o nové vydání druhé Carosovy sbírky Nobiltà di Dame pod novým názvem.
Kategorie: Enc-Quattrocento | Encyklopedie