Italský výraz pro bránl, tedy kruhový tanec. Kruhové tance se samozřejmě tančily i v Itálii, zachovala se ale pouze jejich vyobrazení. Italští taneční mistři se věnovali taneční teorii a svým balli; lidové tance nezapsali, zřejmě je považovali za nedůležité.
Baldassare Castiglione (1478 - 1529) v knize Dvořan upozorňuje, že není příliš vhodné, aby šlechtici tančili brandi, leda v soukromí, ale na veřejnosti rozhodně ne, leda v masce. Totéž soudí o moresce.
V průběhu 16. století se v Itálii změnil názor na vhodnost brandi pro vznešenou společnost a změnila se i podoba těchto kruhových tanců; zůstal jim sice název brando, ale charakterem jsou to už balletti. Popisy tanců s označením brando nám zanechal až na počátku 17. století italský taneční mistr Cesare Negri - je to např. Brando di Cales. V tomto případě vůbec nejde o nějaký bránl po italsku; je to ballo se složitější choreografií a postupným zapojováním tří párů do tance, a ačkoli tanečníci zachovávají kruhové uspořádání tance, kruhový pohyb se objevuje jen chvílemi, v závěru tance pak způsobem, který lidové kruhové tance velmi připomíná - jednoduché úkroky stranou a na závěr poskok snožmo.
V Negriho sbírce Nuove Inventioni di Balli jsou celkem čtyři tance s označením brando:
Kategorie: Enc-Cinquecento | Encyklopedie