Taneční hudba vždycky žila tak trochu na okraji ostatní hudební tvorby. Byla to prostě populární hudba, které se dostávalo menšího uznání ze strany odborníků, zato však veliké obliby ze strany publika. Mnozí hudebníci, dříve i dnes, raději hrají skladby, v nichž mohou předvést své mistrovství a virtuozitu, než kousky, v nichž se čtyřikrát i víckrát opakuje tatáž jednoduchá melodie, přitom nesmí příliš experimentovat s tempem ani rytmem, k tomu všemu diváci sledují jen tanečníky a na kapelu se nikdo ani nepodívá.
Přesto a nebo právě proto mohly mít taneční skladby a melodie delší životnost než třeba skladby duchovní, často určené pro konkrétní příležitost a příliš složité na to, aby si někdo jejich melodii zapamatoval a po večerech si ji pobrukoval. U tanečních melodií a zvláště u obecně rozšířených tanců - almandy, bránly, galliardy, volty, tourdiony… je ovšem snadná zapamatovatelnost téměř nutnou podmínkou. Ti nejchudší si totiž často mohli zatančit pouze tehdy, když si k tomu sami dokázali zazpívat. Z 16. století se zachovaly francouzské sáhodlouhé zpívané bránly, které sloužily nejen k tanci, ale i k "vyprávění" oblíbených příběhů.
Lze předpokládat, že pokud byl tanec oblíben, často a opakovaně se hrával (a zpíval) a mohl tak přežít i dlouhá desetiletí, kdoví, snad i déle.
U dochovaných tanečních skladeb většinou víme, kdy byly zapsány a kdo je vydal tiskem. Méně častěji ale víme, kdo je složil a kdy k tomu vlastně došlo. Např. v Orchésographii je u každého tance melodie uvedena, takže na dnešních nahrávkách bývá jako autor uváděn Arbeau. Ten ovšem nesložil hudbu ani nevytvořil tance – pouze s chvályhodnou pečlivostí zapsal kroky a melodie. Skutečné autory hudby z Orchésographie neznáme. Podobně je tomu u italských tanečních mistrů, kteří jsou sice tvůrci choreografií, ale s největší pravděpodobností ne hudby. Mnohé balletti byly vytvořeny na melodie oblíbených písní a převzaly od nich i jména, která s obsahem tance vůbec nemusí souviset. To se týká třeba populární italské písně o hraběti lidožroutovi, na jejíž prostinkou melodii někdo vytvořil tanec Il conto del Orco; styl tance nepřipomíná lidoužrouta ani v nejmenším.
Autoři hudby tedy často zůstávají v anonymitě. Jejich skladby, pokud si získaly oblibu, často obíhaly v opisech, a pokud je některý z hudebních nakladatelů vydal tiskem, většinou ani autora neuvedl, leda by byl už skutečně proslulý a jeho jméno přispělo k většímu úspěchu prodeje. Také se stávalo, že tutéž melodii vydalo více nakladatelů.
U renesanční taneční hudby je tedy jistější mluvit o zdrojích než o autorech.
Kategorie: Encyklopedie